Korespondence Karoliny Světlé, kterou v létě roku 1862 vedla s mladší sestrou Sofií Podlipskou, přítelkyní Marií Němečkovou a Janem Nerudou, zachycuje příběh vztahu dvou mladých, začínajících spisovatelů. Světlé bylo v době korespondence třicet dva let, Nerudovi dvacet osm. Nerudovy listy, plné hlubokého citu, se dochovaly jen v opisech, které Světlá ve svých dopisech posílala sestře. Sama sebe při tom postavila do role ženy, která je rozhodnutá „napravit“ vnitřně rozháraného mladého muže, marnícího svůj talent. Aby mu pomohla z finanční tísně a ochránit ho tak před vězením pro dlužníky, zorganizovala utajenou akci, do níž zaangažovala rovněž přítelkyni Marii. Sbližování obou autorů je ale rázem přeťato právě Mariinou indiskrécí – vztah je vyzrazen, většina dopisů spálena. A Světlá dává svému manželovi slib, že s Nerudou již nikdy nepromluví a již mu nikdy nenapíše…