Do Topičova domu, někdejšího sídla nakladatelství Československý spisovatel, se na Ladislava Vereckého obracely desítky neznámých i zavedených autorů. Mezi nimi také začínající básnířka Svatava Antošová a dva exiloví básníci Ivan Jelínek a Ivan Diviš, kteří na počátku devadesátých let usilovali o návrat svého díla do vlasti. Původně pracovní korespondence směřovala jen k vydání několika knih, její ráz se však postupně měnil a z věcné roviny se přesouval do poloh stále osobnějších a důvěrnějších. Můžeme tak nahlédnout nejen do zákulisí tehdejší nakladatelské práce a kulturního dění, ale rovněž do autorských a osobních světů spisovatelů tří různých generací a osudů. Z jejich dopisů, pečlivě schraňovaných ve Vereckého archivu, dýchá dobová atmosféra a zároveň přinášejí svědectví o svém adresátovi i o nesamozřejmém úsilí a zaujetí, s nímž k práci knižního redaktora a ke „svým autorům“ přistupoval.