|
Vladimir Sorokin Den opričníka
Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car, jenž jako hlavní principy monarchie deklaroval: sebeurčení, ortodoxii a úctu k tradicím. Země je obehnána velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 milionů Číňanů a čínština se stává módním jazykem…
Takový je svět Sorokinovy ostré antiutopistické satiry na současnou situaci v Rusku, které zobrazuje jako zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy – opričniny. Román popisuje obyčejný pracovní den jednoho z gardistů-opričniků, Andreje Komjagy, a čtenáři nabízí grandiózní obraz Ruska na cestě zpět k minulosti. Myšlení a jazyk 16. století se tu mísí s novodobými reáliemi, asiatský despotismus, korupce a cynismus se spojují s moderní technologií a ruským nacionalismem. Před Ljubjankou, do níž poslušní občané stále přinášejí svá udání, se na místě, kde stávala socha zakladatele NKVD Felixe Dzeržinského, vypíná nyní pomník velitele opričniků Maluty Skuratova. Jsou povoleny lehké drogy, např. kokain, aby se ruští občané cítili lépe. Na Rudém náměstí byly spáleny cestovní pasy a ze země vypovězeni zahraniční diplomaté. Potrubí odvádí z Ruska všemi směry naftu a plyn, ale občas, když se carovi zlíbí utáhnout kohoutek, nemá západní Evropa a Japonsko čím topit (jak si při tom nevzpomenout na energetickou krizi z počátku roku 2009). Noví orpičnici se v Moskvě roku 2027 projíždějí v červených mercedesech, vyrobených v Číně a vyzdobených psí hlavou na chladiči a koštětem na kufru. Tyto symboly stejně jako v době Ivana Hrozného připomínají každému, kdo se protiví Gosudarovi, že bude nemilosrdně smeten z ruské půdy.
Vladimír Georgijevič Sorokin (7. srpna 1955) vyrůstal na moskevské periferii, v roce 1977 dostudoval Vysokou školu těžby ropy a zemního plynu, ale v oboru nikdy nepracoval. Odmítl vstoupit do Komsomolu, a tak byl po roce ze svého prvního zaměstnání v časopisu pro mladou literaturu Smena vyhozen. Začínal jako výtvarník, zabýval se knižní grafikou (ilustroval a graficky navrhl více než padesát knih) a konceptuálním uměním. V roce 1985 publikuje pařížský časopis А-Я šest Sorokinových raných povídek a v témže roce opět ve francouzském nakladatelství Sintaksis vychází jeho román Fronta (Očereď). Sorokinova díla nemohla být v Sovětském svazu vydávána. Až v roce 1989 rižský časopis Rodnik otiskl několik spisovatelových povídek a postupem času Sorokin proniká i do dalších časopisů. Rokem 1992 se Sorokin dostává do širšího povědomí – v časopisu Iskusstvo kino je otištěn již zmíněný stěžejní román v dialozích Fronta.. Romány napsané po roce 2000 z něj definitivně učinily významného autora bestsellerů (jakkoliv ne pro každého přijatelných) a všechny jeho nové knihy se prakticky vždy stávají literární událostí prvořadého významu. V roce 2022 odejel Vladimír Sorokin z Ruska. V březnu 2022 publikoval esej Monstrum z minulosti o Vladimíru Putinovi. Rozhovor pro Rásio Svobodna z 23. ledna 2023 V českém překladu vyšly jeho následující knihy:
Telurie Třicátá Marinina láska Vánice Doktor Garin Cukrový Kreml |
Michail Zygar Válka a trest |
Ilja Barabanov a Denis Korotkov Naším obchodem je smrt |
Milan Mareš Příběhy matematiky (2. vydání) |
Vladimir Sorokin Den opričníka |